Leon Degrelle ~ Hitler je mrtev

Ubytoval jsem se v domku kováře na wismarské silnici. Vzal jsem si židli a usadil se na zápraží, jak jsem to míval s rodiči ve zvyku jako malý chlapec ve svém rodném městě. Kolem mě projížděly stovky kamiónů. Hloubková letadla zcela opanovala silnice. Nad nekonečnými řadami šedorudých požárů práskaly na východě, severu a západě výstřely. Zasnil jsem se. Hleděl jsem do prázdna, jako kdyby světu, v němž jsem tak intenzívně žil, došel dech a on se rozplýval ve smutné cáry kouře. K Baltskému moři to bylo odsud přes zoraná pole, kde se začínala zelenat dubnová pšenice, půl hodiny. Vpodvečer jsem si tam zašel a posadil se na velký hnědý kámen. Večer teprve růžověl. Silný hluk ze silnic sem nedoléhal. Jen německá letadla občas proletěla těsně pří moř­ské hladině, aby nemohla být odhalena. Zhasínal tak snad můj sen stejně jako bledá obloha, již se zmocňovala tma? Vstal jsem, vrátil se přes osetá pole zpět a zcela oblečen se ve tmě natáhl vedle nehybně ležícího kováře. Ve dvě hodiny ráno někdo hlasitě zabušil na dveře. Utíkal jsem otevřít. Skromnou místnost osvětlovala svíčka. Přede mnou stál rovně, jako kdyby spolkl pravítko, mladý německý plukovník s unavenými rysy, kterého poslal Himmler. Vše jsem pochopil, ještě než pronesl jediné slovo. Postavil jsem se do pozoru. „Führer je mrtev,“ zašeptal. Oba jsme mlčeli. Kovář také mlčel. Pak po starých, ošlehaných tvářích stekly dvě slzy. Slzy čistého srdce.

Zbytek noci jsem strávil přemýšlením o Hitlerovi. Neznal jsem prohlášení velkoadmirála Dönitze, jež bylo fakticky nesprávné. Neměl jsem tedy žádné pochybnosti o führerově smrti. Viděl jsem ho znovu před sebou. Prostého, s citlivým srdcem, schopného a plného síly. Jeho lid ho miloval a stál za ním až do konce. Za celou válku nikdy nic neotřáslo pevnou důvěrou německých lidí k muži, o němž věděli, že je nezištný a čestný, že má sociální cítění a smysl pro německou velikost. Ve světových dějinách šlo o téměř unikátní skutečnost. Zmučený, rozdrcený národ, vystavený nejstrašnějšímu utrpení, jaké kdy musel lid snášet, nezvedl ani šeptem hlas proti svému vůdci, který jej na tuto hroznou cestu přivedl. Byl jsem si jist, že v každém domě a v každém povozu na silnici teď lidé plakali nebo se modlili. A věděl jsem také, že nikde se neozvalo ani slovo výčitky. Nikdo nelitoval sám sebe. Litovali jeho. Odešel, obklopen apoteózou poražených bohů ve hřmění předznamenávajícím konec světa jako ve wagnerovském chorálu. Takto odejít již samo o sobě znamenalo ožít v představách lidí s nadlidskou působivostí, promítnout se do epopeje, jež nikdy neupadne v zapomnění.

No 151 Gian Lorenzo Bernini

Art Quote of the Day

The_Rape_of_Proserpina_-_Bernini_-_1622_-_Galleria_Borghese,_Rome_Quote

„Three things are needed for success in painting and sculpture: to see beauty when young and accustom oneself to it, to work hard, and to obtain good advice.“ Gian Lorenzo Bernini

Today I went to one of Tom Smith’s Art History sessions. Tom was looking at Baroque and specifically the work of Bernini, a sculptor which I’d come across but which I’d dismissed as not my cup of tea. However Tom opened my eyes to some of his superb work. Just look at the hand and thigh above – in cold, hard marble!

Here is one of my shots of a Bernini statue on Ponte Sant’Angelo that I took on our cruise stop in Rome earlier this year:

Bernini_Rome

View original post