H.P. Lovecraft ~ Ti druzí bohové (úryvek)

*Za zaslání úryvku děkuji kamarádu Aetiovi

TheOtherGods_zps81a08e1c„Na nejvyšším z pozemských vrcholů sídlí bohové Země a nestrpí, aby nějaký člověk řekl, že je spatřil. Kdysi obývali nižší vrcholky, avšak lidé z nížin stále zlézali zasněžené skalnaté svahy a zaháněli bohy do vyšších a vyšších hor, až nyní zbyla jen poslední. Když opouštěli své starší příbytky, vždy s sebou odnesli i všechny známky své přítomnosti – jen jedinkrát, jak praví legenda, nechali vytesaný obraz na stěně hory, již nazývali Ngranek.

Nyní se však odebrali na neznámý Kadath ve studené pustině, kam lidé nechodí, a zpřísněli, protože nemají žádný vyšší vrcholek, kam by prchli při příchodu lidí. Zpřísněli, a zatímco se kdysi nechávali od lidí vypudit, nyní jim zakazují přijít, anebo přijdou – li, odejít. Je tedy dobře, že lidé nevědí o Kadathu ve studené pustině, jinak by se jej nemoudře pokoušeli zlézt.“

Lovecraftova nenávist k Čechům a Škvoreckého výmysly

V českém prostředí je díky eseji Podivný pán z Providence od Josefa Škvoreckého zažitá představa, že Lovecraft vyslovoval nenávist mimo jiné i konkrétně k Čechům. Některé levicově orientované organizace a spolky tyto jeho údajné citáty využívají ve své propagandě (např. „Čechy v ČR nechceme“). Pojďme si tedy uvést na pravou míru, jak to s jeho výroky ve skutečnosti bylo. Celý příspěvek

Knut Hamsun ~ Pan (výpisky I.)

„Ať si prší a vichr burácí, na tom nesejde, mnohdy se člověka právě za deštivého dne zmocní radost z nějaké drobnosti a přiměje ho, že se odebere se svým štěstím do ústraní. Tam se postaví a zahledí se před sebe, co chvíli se tiše zasměje a porozhlédne. Na co myslí? Na průzračnou tabulku v okně, na sluneční paprsek na skle, na vyhlídku s malým potůčkem nebo třeba s modrou škvírou na obloze. Víc není třeba. Jindy nás nedokáže ani sebeneobyčejnější zážitek vytrhnout z šedivé, nanicovaté nálady. I uprostřed tanečního sálu můžeme sedět v bezpečí, lhostejně a nevzrušeně. Neboť zdrojem smutku či radosti je pouze naše vlastní nitro.“

„Za ostrovy se v hlubokém klidu prostíralo moře. Častokrát, když jsem vystoupil na hřebeny, jsem je seshora pozoroval. Za tichých bezvětrných dnů se lodi takřka nepohnuly z místa, třeba tři dny za sebou jsem viděl stále stejnou plachtu, maličkou a bílou jako racek na vodě. Zato když se zvedl vítr, hory v dálce téměř zmizely a nastal nečas, od jihozápadu se hnaly bouře, divadlo, v němž jsem já byl divákem. Vše bylo jako zahaleno kouřem, země a nebe splynuly, moře se zmítalo v pitvorných vzdušných tancích a vytvářelo podoby mužů a koní a rozervaných praporů. Stál jsem v závětří pod skalním převisem a přemítal jsem o všeličem, duši sevřenou napětím. Bůhví, uvažoval sem, čeho jsem to dnes svědkem a proč se mi moře rozevírá před očima. Možná nahlížím v této chvíli přímo do mozku země… “

„Vyjdu před srub a naslouchám. Nic, nikde ani sebemenší hluk, všechno spí. Vzduch světélkuje poletujícím hmyzem, myriádami bzučících křidélek. Na pokraji lesa rostou kapradiny a oměj, kvete vřes a já tak miluji jeho drobné kvítky. Děkuji ti, bože, za každý kvítek vřesu, co jsem kdy viděl. Zdobily mi všechny cestu jako růžičky a já láskou k ním pláči. Někde tu nablízku rostou hvozdíky, nevidím je, ale cítím jejich vůni. „

Hamsun, Tolkien, árijství a příroda

Původně vyšlo na Corrente 88.

„Neznám vás ani polovinu tak, jak bych rád; a ani polovinu vás nemám rád tak jak si zasloužíte.“

Tolkien – Pán prstenů

Knut Hamsun a John Tolkien jsou spisovatelé, které bychom snad nejlépe mohli označit za „pohany“ a hluboké antimodernisty Jistě, jiní již tak učinili před námi, ale naším záměrem je vyzvednout jisté motivy, které nemusí být na první pohled zcela zřejmé.

Čteme-li jejich knihy cítíme z jejich popisů živost jakou snad obdržely přímo od přírody, se všemi jejími silnými stránkami, s jejími prvky, abychom je tak mohli vidět jak utvářejí jeden celý způsob uvažování, který k nám posléze a krátce promlouvá jako naše hyperborejská krev. Jakoby Enti nebo různorodé postavy živočichů a zvířat, jakým je například Král Orlů, byli snovou představou Hamsunových postav. Podstata indogermánské literatury je zcela prostoupena vztahy mezi člověkem a přírodou nebo mezi člověkem a zvířetem, protože nordický člověk se necítí být oddělen od svého prostředí, nepohlíží na sebe jako na vyvoleného mezi ostatními žijícími bytostmi, ale spíše zůstává uchvácen majestátností přírody a uctíváním tohoto majestátu se z něj stává činný prvek prostředí, ve kterém žije. Celý příspěvek

H. P. Lovecraft ~ Ukázka

Úryvek z povídky Číhající děs (The Lurking Fear, 1923)

ObrázekUž jen samotný pohled na místo, kde jsem kopal, by dokázal normálního člověka rozrušit. Zlověstné stromy pocházející ještě z dávných dob, stromy ďábelské velikosti, věku a fantastického vzhledu nade mnou potměšile pošilhávaly jako sloupy nějakého pekelného druidského chrámu; tlumily zvuk hromu, tišily vítr zatínající drápy do všeho kolem a propouštěly jen nepatrné množství deště. Za zjizvenými kmeny v pozadí, slabě osvětleny procezeným světlem blesků zvedaly se vlhké, břečťanem porostlé kamenné zdi opuštěného sídla, zatímco o něco blíž byla holandská zahrada, jejíž chodníčky a záhony byly zaneřáděny bílou, páchnoucí přebujelou vegetací hub, která nikdy nespatřila plné denní světlo. A nejblíž ze všeho byl hřbitov, kde zdeformované stromy zmítaly zešílevšími větvemi, zatímco jejich kořeny nadzvedaly znesvěcené desky a sály jed z toho, co leželo pod nimi. Tu a tam, pod hnědým příkrovem listí, které trouchnivělo a rozkládalo se v temnotě předpotopního pralesa, jsem dokázal vystopovat zlověstné obrysy některých pahrbků, které byly příznačné pro okolní, blesky zprobodanou krajinu.