Leon Degrelle ~ Hitler je mrtev

Ubytoval jsem se v domku kováře na wismarské silnici. Vzal jsem si židli a usadil se na zápraží, jak jsem to míval s rodiči ve zvyku jako malý chlapec ve svém rodném městě. Kolem mě projížděly stovky kamiónů. Hloubková letadla zcela opanovala silnice. Nad nekonečnými řadami šedorudých požárů práskaly na východě, severu a západě výstřely. Zasnil jsem se. Hleděl jsem do prázdna, jako kdyby světu, v němž jsem tak intenzívně žil, došel dech a on se rozplýval ve smutné cáry kouře. K Baltskému moři to bylo odsud přes zoraná pole, kde se začínala zelenat dubnová pšenice, půl hodiny. Vpodvečer jsem si tam zašel a posadil se na velký hnědý kámen. Večer teprve růžověl. Silný hluk ze silnic sem nedoléhal. Jen německá letadla občas proletěla těsně pří moř­ské hladině, aby nemohla být odhalena. Zhasínal tak snad můj sen stejně jako bledá obloha, již se zmocňovala tma? Vstal jsem, vrátil se přes osetá pole zpět a zcela oblečen se ve tmě natáhl vedle nehybně ležícího kováře. Ve dvě hodiny ráno někdo hlasitě zabušil na dveře. Utíkal jsem otevřít. Skromnou místnost osvětlovala svíčka. Přede mnou stál rovně, jako kdyby spolkl pravítko, mladý německý plukovník s unavenými rysy, kterého poslal Himmler. Vše jsem pochopil, ještě než pronesl jediné slovo. Postavil jsem se do pozoru. „Führer je mrtev,“ zašeptal. Oba jsme mlčeli. Kovář také mlčel. Pak po starých, ošlehaných tvářích stekly dvě slzy. Slzy čistého srdce.

Zbytek noci jsem strávil přemýšlením o Hitlerovi. Neznal jsem prohlášení velkoadmirála Dönitze, jež bylo fakticky nesprávné. Neměl jsem tedy žádné pochybnosti o führerově smrti. Viděl jsem ho znovu před sebou. Prostého, s citlivým srdcem, schopného a plného síly. Jeho lid ho miloval a stál za ním až do konce. Za celou válku nikdy nic neotřáslo pevnou důvěrou německých lidí k muži, o němž věděli, že je nezištný a čestný, že má sociální cítění a smysl pro německou velikost. Ve světových dějinách šlo o téměř unikátní skutečnost. Zmučený, rozdrcený národ, vystavený nejstrašnějšímu utrpení, jaké kdy musel lid snášet, nezvedl ani šeptem hlas proti svému vůdci, který jej na tuto hroznou cestu přivedl. Byl jsem si jist, že v každém domě a v každém povozu na silnici teď lidé plakali nebo se modlili. A věděl jsem také, že nikde se neozvalo ani slovo výčitky. Nikdo nelitoval sám sebe. Litovali jeho. Odešel, obklopen apoteózou poražených bohů ve hřmění předznamenávajícím konec světa jako ve wagnerovském chorálu. Takto odejít již samo o sobě znamenalo ožít v představách lidí s nadlidskou působivostí, promítnout se do epopeje, jež nikdy neupadne v zapomnění.

H.P. Lovecraft ~ Ti druzí bohové (úryvek)

*Za zaslání úryvku děkuji kamarádu Aetiovi

TheOtherGods_zps81a08e1c„Na nejvyšším z pozemských vrcholů sídlí bohové Země a nestrpí, aby nějaký člověk řekl, že je spatřil. Kdysi obývali nižší vrcholky, avšak lidé z nížin stále zlézali zasněžené skalnaté svahy a zaháněli bohy do vyšších a vyšších hor, až nyní zbyla jen poslední. Když opouštěli své starší příbytky, vždy s sebou odnesli i všechny známky své přítomnosti – jen jedinkrát, jak praví legenda, nechali vytesaný obraz na stěně hory, již nazývali Ngranek.

Nyní se však odebrali na neznámý Kadath ve studené pustině, kam lidé nechodí, a zpřísněli, protože nemají žádný vyšší vrcholek, kam by prchli při příchodu lidí. Zpřísněli, a zatímco se kdysi nechávali od lidí vypudit, nyní jim zakazují přijít, anebo přijdou – li, odejít. Je tedy dobře, že lidé nevědí o Kadathu ve studené pustině, jinak by se jej nemoudře pokoušeli zlézt.“

Viktor Schauberger ~ Tajemství vody

„Pokud historie sahá, dá se vysledovat, že kdokoli se zabýval odhalováním tajemství vody, byl co nejrozhořčeněji potírán. Veškeré náznaky, jež objevujeme ve starých spisech a jež nám poskytují informace o povaze vody, jsou hned z následujícího vydání odstraněny.

Uchovávání tajemství vody je také prostředkem, jak získat peníze a jak si zajistit úroky. Úrok kvete pouze v nedostatkovém hospodářství. Jakmile bude problém s vodou vyřešen a jakmile bude možno vyrobit jakékoliv množství vody o požadované kvalitě na libovolném místě na světě, pak budeme schopni opět zúrodnit nedozírné plochy pouště, kupní cena potravin a hned nato i kupní cena strojní práce klesne na takové minimum, že se již nevyplatí s nimi spekulovat.

Uchovávání tajemství vody je proto tím největším kapitálem všech kapitálů a z toho důvodu je jakýkoliv pokus o jeho poodhalení hned v zárodku tvrdě a bezohledně udupán.“


http://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Schauberger

http://objevto.blog.cz/1009/voda-a-viktor-schauberger

http://paprsky1.com/zpravy_a_elanky/zdravi_-_elanky/voda/Schauberger-Tajuplna_a_leeiva_sila_vody.pdf

Beata Solitudo

Hrdost

(Tento text nám zaslal slovenský kamarád – děkujeme!)

Fragment z knihy Planúce duše Leona Degrella

Leon Degrelle Leon Degrelle

Spoločnosť je najčastejšie iba povyk, rozruch, zmätok okolo vlastnej samoty. Neustále vyhladávanie takzvaného vzrušenia je strachom pred ocitnutím sa samým so sebou. V skutočnosti je to morálny útek.

*

Ako je možné pomýliť si radosť s nepretržitým prebývaním v hlučnom dave? Prečo je, aby sa považovať za šťastného, nutné prebývať v spoločnosti iných ludí? Stretávame sa vtedy len s povrchnosťou iných, zdielame len ich strojené či povrchné správanie. Môže to by príležitosť chvílkovej zábavy či rozptýlenia, niečím na spôsob závanu povetria. Jednako, aký len rozdiel medzi tou plytkou zábavou a hlbokou i zásadnou radosťou, plynúcou z prebývania so samým sebou, z analyzovania svojich intímnych myšlienok a najskrytejších citov! V nich vidieť všetko, možno preniknúť do podstaty vecí.

*

Popierať silu a hojnosť pravej radosti by bolo negáciou vnútorého žitia.

*

Samota poskytne…

View original post 272 more words

Knut Hamsun ~ Pan (výpisky I.)

„Ať si prší a vichr burácí, na tom nesejde, mnohdy se člověka právě za deštivého dne zmocní radost z nějaké drobnosti a přiměje ho, že se odebere se svým štěstím do ústraní. Tam se postaví a zahledí se před sebe, co chvíli se tiše zasměje a porozhlédne. Na co myslí? Na průzračnou tabulku v okně, na sluneční paprsek na skle, na vyhlídku s malým potůčkem nebo třeba s modrou škvírou na obloze. Víc není třeba. Jindy nás nedokáže ani sebeneobyčejnější zážitek vytrhnout z šedivé, nanicovaté nálady. I uprostřed tanečního sálu můžeme sedět v bezpečí, lhostejně a nevzrušeně. Neboť zdrojem smutku či radosti je pouze naše vlastní nitro.“

„Za ostrovy se v hlubokém klidu prostíralo moře. Častokrát, když jsem vystoupil na hřebeny, jsem je seshora pozoroval. Za tichých bezvětrných dnů se lodi takřka nepohnuly z místa, třeba tři dny za sebou jsem viděl stále stejnou plachtu, maličkou a bílou jako racek na vodě. Zato když se zvedl vítr, hory v dálce téměř zmizely a nastal nečas, od jihozápadu se hnaly bouře, divadlo, v němž jsem já byl divákem. Vše bylo jako zahaleno kouřem, země a nebe splynuly, moře se zmítalo v pitvorných vzdušných tancích a vytvářelo podoby mužů a koní a rozervaných praporů. Stál jsem v závětří pod skalním převisem a přemítal jsem o všeličem, duši sevřenou napětím. Bůhví, uvažoval sem, čeho jsem to dnes svědkem a proč se mi moře rozevírá před očima. Možná nahlížím v této chvíli přímo do mozku země… “

„Vyjdu před srub a naslouchám. Nic, nikde ani sebemenší hluk, všechno spí. Vzduch světélkuje poletujícím hmyzem, myriádami bzučících křidélek. Na pokraji lesa rostou kapradiny a oměj, kvete vřes a já tak miluji jeho drobné kvítky. Děkuji ti, bože, za každý kvítek vřesu, co jsem kdy viděl. Zdobily mi všechny cestu jako růžičky a já láskou k ním pláči. Někde tu nablízku rostou hvozdíky, nevidím je, ale cítím jejich vůni. „